Zahleděni do sebe, zhýčkáni blahobytem, dovolili jsme si na pár let luxus pacifismu. Pod záminkou všeobjímající demokracie, ztrácíme poslední špetku imunity vůči zlu. Z myšlenky humanity vyrobili jsme past na své vlastní svědomí. Žabomyší spory jeví se nám důležitijší, než obrana civilizace, kterou jsme vybudovali. Naše bohorovná arogance zívala nudou nad izraelskými problémy s Palestinci a nikdy jsme si ani stínem nepřipustili, že to předznamenává i naše problémy vlastní.
Leč všeho do času a oblast za špičkou našeho nosu jaksi houstne až se nám tmí před očima. Lejno, tak znenadání se ocitnuvší na naší rohožce, páchne a nelze ho odstranit, aniž bychom si nepotřísnili ruce. S krajkovým kapesníčkem u nosu vedeme vznešené debaty o náboženství a o tom, má-li Aláh naši likvidaci v popisu práce či nikoliv. Jaksi nám ušlo, že často nejde o Aláha, ba ani o kulturu, ale o náš majetek v lepším případě a o život v tom horším.
To, že známe slušné vyznavače islámu nás k pacifismu neopravňuje. I v Izraeli bezpochyby žijí také slušní Palestinci. Vzdor jejich slušnosti, však Izrael , už několik desítek let, čelí pokusům o vyhlazení. Už několikrát bylo Palestincům nabídnuto vytvoření vlastního státu a vždycky to odmítli. Nepřejí si soužití, přejí si výhradně smrt těch druhých. Namísto rázného řešení hned na počátku, předstírá západní společnost, že snaží se problém řešit. S jediným výsledkem - hromadami mrtvol na obou stranách.
Potřeba nepřítele či viníka táhne se lidskými dějinami jako červená nit a proto byl stvořen ďábel. Nenávist vuči ďáblovi je legitimní, stejně jako jeho smrt. Postup je standartní. Nalezneme nepřítele a položíme mu podmínky, které nemuže přijmout (v případě Izraele hromadný odchod do moře). Ďábel se začne bránit, čímž poskytne nám záminku k boji, který pak stává se ideovou náplní našeho života. Pokud se nebrání je zničen a zabit a my máme starosti s hledáním dalšího nepřítele. Každé hnutí se bez protivníka zákonitě rozpadá, aby posléze vzniklo nové a vymezilo se proti ďáblům. V případě krajní nouze, lze ďábla odhalit i ve vlastních řadách, čemuž se říká stranická čistka a v případě větších akcí občanská válka.
Záminka najde se snadno, zvláště je-li po ruce svatý text, ať už je to Korán, Bible či Kapitál. Pro většinu pak textu netřeba. Mnoho lidí v Africe je přesvědčeno, že bílí MAJÍ lék proti AIDS, ale nechtějí ho vydat, aby Afrika vymřela. No nezlobili byste se na "bílého ďábla"? V důsledku životních (ne)zkušeností si někteří Romové na Slovensku myslí, že všichni lidé pobírají podporu, ale "gádžové si berou víc". Velmi se to podobá situaci, kdy za cholerových epidemií bylo mnoho lidí přesvědčeno, že páni otravují studně, aby se zbavili chudých.
S hlavou ve vesmíru stále táhneme na noze kouli středověku. A pacifismus vůči středověkým praktikám vskutku není na místě. František s Asisi nebo Chelčický muže se stát ideálem. Ovšem v praxi se společnost, takový ideál vyznávající, stane historickou mrtvolou.
Historie by, při troše dobré vůle, snad i mohla být učitelkou života. I ta trocha vůle však zřejmě chybí a demokratičtí pacifisté činí pravý opak s takovou vytrvalostí, až nezbývá než konstatovat, že důvod jejich konání je někde jinde. Nechceme-li ovšem celé generace politiků tohoto typu považovat za naprosté hlupáky.
Je už až stydno připomínat Mnichov a vše kolem, co každému je nad slunce jasné. Nikoli však pacifistům, co podobné historické zkušenosti programově ignorují. A dokonce se ani neobtěžují hledat protiargument. Ono také kde, že ano? A pokud se najde někdo, kdo není ochoten přistoupit na jejich hru a kdo jasně vidí, je ostouzen tak, jako W.Churchill. Jen za války se jim hodil, kdy doba si žádala přímé postoje a rozhodné jednání. Stojí za to přečíst si jeho paměti (a přesné citace projevu jeho a těch druhých). Politici je však nejspíš nečtou. Když o šedesát let později, stejně jako kdysi Churchill, varoval německý ministr zahraničí H.D.Genscher před hrozící válkou v Jugoslávii, byla jeho varování ignorována stejně. A tak odstoupil, prý ze zdravotních důvodů. A na Balkáně pak záhy tekla krev a Miloševič si tropil šašky z lordů-vyjednavačů, co předstírali vyjednávání. Příliš mnoho takových "lordů" bylo ve 20.století u počátku válek.
Jen jedna z akcí se z této linie vymyká - operace Pouštní bouře. Do půl roku po obsazení Kuvajtu dokázali se politici domluvit a porazit Husseina. Až na ten závěr, mající nepříjemnou pachuť obvyklého, kdy do penze odešel vítěz nad Husseinem, jeden z nejlepších amerických generálu - N.Schwarzkopf. Busch starší neunesl kritiku. Bohužel, ukázalo se, že pravdu měl generál - kdyby tenkrát spojenci věc dotáhli do konce, tj. do Bagdadu, neřešili jsme dnes problém Iráku.
Proč však takový rozdíl mezi Jugoslávií a Irákem? Historie vetřela se nenápadně a každý, bez ohledu na politické ideály, vzpomněl na konec konjuktury, zpusobený ropnou krizí. A v konjuktuře se to dobře vládne, protože peněz je dost a nikdo z voličů nebrblá. Penízky kapou, sociální inženýři si mnou ruce a dokonce i předvolební sliby se dají plnit.
Politikem konjunktury snadno a rychle, chtělo by se říci a pak dodat, že další podmínkou bezproblémového vládnutí je klid a to především klid zbraní. Občan nemá (pochopitelně) války rád a tak snadněji se vládne humanitními hesly než bušením do válečných bubnů. Odtud pacifismus, který se v dobách míru tak hezky poslouchá a který ovšem, v dobách ohrožení, nebezpečí ještě zvyšuje. A najdou se i tací, kteří 2. válku světovou považují za důkaz nepřemožitelnosti demokracie a zapomenou dodat, že to bylo " o fous" a že šlo o selhání politiku, co přišlo nás tak strašně draho.
Pacifismus není jen nechuť válčit, ale často skrývá také lenost, neschopnost a pohodlnost. Skončila tak nejedna civilizace a o starém Římu mluví se dokolečka, leč marně. Skončil tak i Chalifát cordobský - muslimský stát na Pyrenejském poloostrově (711-1031 n.l.), který však zpohodlněl natolik, že nebyl schopen čelit útokům křesťanských Visigótů. Těch Visigótu, na nichž území za Pyrenejemi kdysi dobyl.
Ani nyní vlastně nedělají nic jiného než staletí před tím. Jen jsme na to už tak trochu zapomněli a bitva na Kosovském poli r. 1389 je příliš vzdálená. I Mikuláš Zrinský , současník Rudolfa II a švagr Viléma a Petra Voka z Rožmberka je méně známá historická postava a málokdo dnes ví, že padl při obraně Szigetu proti Turkům. Turecko už je dnes nikde jinde (až na ten Kypr, není-liž pravda ) a tak nás představa Turků u Vídni ani moc neděsí. Tamerlán je postava z bájí a o anexi Hercegoviny víme jen, že to byla "lautr rovina". A rok 1908 vlastni není "tak dávno".
Měli bychom si uvědomit, že to byla nekončící staletí válek, kdy islám se snažil ovládnout Evropu. Jakýsi "klid zbraní", byl snad na nějaký čas dán vojenskou převahou Evropy. Ovšem islám je dnes vyzbrojen stejně a zase si troufá. I on dokázal vybudovat kulturu na vysoké úrovni a zároveň masy lidí udržet v neuvěřitelném primitivismu myšlení.
A je to primitivismus ideologie, lhostejno zda islámu, komunismu či fašismu, který ohrožuje svět více, než cokoli jiného. Sám násilný, na nic jiného než na násilí neslyší, před ničím jiným se neskloní.
Zuzana Chlumská